Ranní restart: inovace a mladí na barikádách
Ranni Restart , 25. Feb.
Friedrich Merz chce uvolnit dluhovou brzdu a zahájil jednání se sociálními demokraty o schválení výdajů na obranu ve výši až 200 miliard eur. Ještě pár poznámek k výsledkům německých voleb: 1. Volební účast dosáhla téměř 83 %, což ukazuje vysokou míru politické angažovanosti. Žádná část společnosti není umlčena – naopak, jde o demonstraci síly německé demokracie. 2. S pouhými 16,4 % hlasů zaznamenala SPD nejhorší volební výsledek od roku 1887. 3. FDP i nově vzniklá strana Sahry Wagenknechtové nepřekročily pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Spolkového sněmu. Tím zůstalo více mandátů silnějším stranám, což posiluje možnost dvoukoalice mezi CDU/CSU a SPD, kterou by mohl vést Friedrich Merz. 4. Koalice CDU/CSU a SPD by disponovala 328 mandáty, přičemž k nadpoloviční většině stačí 316 hlasů. Klíčová otázka ale zůstává: jak naložit s dluhovou brzdou? Na její změnu je potřeba dvoutřetinová většina, tedy 420 hlasů – ani případné zapojení Zelených by nestačilo k jejímu prolomení. 5. Mladí voliči (18–24 let) se rozdělili na opačné konce politického spektra. Nejvíce bodovala levicová Die Linke (25 %) a pravicová AfD (21 %), zatímco tradiční hráči jako Zelení a FDP zaznamenali v této skupině citelný propad. Tento trend naznačuje rostoucí polarizaci mladé generace. Ifo: důvěra německých firem zůstává velmi nízká, a to jak v hodnocení současných podmínek, tak v hodnocení budoucnosti. | Emmanuel Macron a Donald Trump prohlásili, že evropští vojáci by mohli na Ukrajině působit jako mírové jednotky. Mezitím USA hlasovaly proti rezoluci OSN odsuzující ruskou invazi. Inovace jako motor pokroku: Role vlády ve vědeckém výzkumu
Inovace jako motor pokroku: Role vlády ve vědeckém výzkumu. Inovace jsou klíčovým motorem hospodářského, společenského i technologického pokroku. Přesto často čelí překážkám, které nevznikají z nedostatku nápadů nebo schopností, ale z omezení a pravidel, jež na ně uvaluje byrokracie. Fyzik Richard Muller ve svém článku z roku 1980 v časopise Science upozornil na zásadní problémy spojené s financováním vědy vládou a jejich vliv na inovace. Tyto poznatky zůstávají aktuální i dnes, kdy hledáme způsoby, jak podpořit odvážné nápady a vědecké objevy. Muller poukazuje na to, že počáteční fáze výzkumu – příprava a inkubace – jsou nejzranitelnější a nejdůležitější. Byrokratické požadavky a regulace mohou tyto fáze neúmyslně udusit. Jeho metafora o "neustálém zastřihování vrcholku stromu" přesně vystihuje problém: jednotlivá pravidla mohou být sama o sobě zanedbatelná, ale v souhrnu vytvářejí prostředí nepřátelské inovacím. Nedávno jsem psal o GDPR a jeho negativních dopadech na start-upy v EU.
Muller například zmiňuje zákaz studentů používat dílny mimo stanovené hodiny na amerických univerzitách. Tento na první pohled marginální problém způsobil, že mladí vědci často postrádali klíčové technické dovednosti, které by jim umožnily lépe navrhovat a realizovat experimenty. Podobně omezující pravidla pro zahraniční cestování brání vědcům účastnit se mezinárodních konferencí, kde se setkávají experti z celého světa. Tato omezení, ačkoliv zamýšlená k šetření financí nebo ochraně domácích zájmů, mají ve výsledku devastující dopad na kvalitu výzkumu. Dalším zásadním problémem je způsob, jakým jsou v současnosti posuzovány grantové žádosti. Vědci jsou nuceni psát návrhy na úrovni publikací v prestižních časopisech, často předem popisovat očekávané objevy a identifikovat řešení potenciálních problémů. Tento přístup diskriminuje rizikové a inovativní projekty, protože od výzkumu nelze očekávat předvídatelnost typickou pro inženýrské projekty. Tato praxe upřednostňuje zkušené vědce, kteří pracují v zavedených oborech, na úkor mladých výzkumníků nebo těch, kteří se pohybují na hranicích vědeckého poznání. A je to vidět: nedávný výzkum (taky Nature) analyzoval data z patentů a vědeckých publikací za několik desetiletí. Autoři zjistili, že průměrná míra disruptivity vědeckých prací poklesla o více než 90 % mezi lety 1945 a 2010, zatímco u patentů došlo k poklesu o více než 78 % mezi lety 1980 a 2010.
Muller také kritizuje nízkou ochotu vládních agentur riskovat. Poukazuje na to, že úspěšnost agentur je často měřena podle míry úspěšnosti projektů, což vede k preferování konzervativních investic. Tento přístup kontrastuje s praxí ve venture kapitálu, kde se podpora inovativních projektů v raných fázích považuje za klíčovou. Podívejte se na rozdíl mezi přístupem USA a EU
Jedním z řešení, jak podpořit ochotu riskovat, je zavedení odměn pro programové manažery, kteří podpořili inovativní, byť rizikové projekty. Taková uznání by mohla zahrnovat finanční bonusy nebo prestižní ocenění, podobná Nobelovým cenám, ale zaměřená na financování vědy. Jak navrhují Michael Nielsen a Kanjun Qiu, taková "Nobelova cena pro foundery" by mohla motivovat k větší odvaze při podpoře neortodoxních nápadů. Podpora inovací vyžaduje nejen financování, ale i kulturu, která přijímá selhání jako přirozenou součást procesu. Caleb Watney správně zdůrazňuje, že společnost i politický systém potřebují vyvinout "imunitní systém" proti oportunismu, který selhání trestá. Selhání v kontextu rizikových projektů není známkou neúspěchu, ale odvážného pokusu o pokrok.
Inovace jsou nezbytné pro řešení současných i budoucích výzev, od klimatických změn po technologickou transformaci. Pokud má vláda hrát roli katalyzátoru inovací, musí vytvořit prostředí, které podporuje odvahu, toleruje selhání a oceňuje riziko. Reakce na tyto výzvy může spočívat v reformě byrokratických pravidel, změně hodnocení úspěšnosti grantových agentur a zavedení nových způsobů, jak odměňovat ty, kteří mají odvahu podporovat novátorské myšlenky. Jak ukazuje Mullerův článek, klíč k pokroku tkví ve schopnosti vidět hodnotu v nejistotě a riziku.
Inovace jako motor pokroku: Role vlády ve vědeckém výzkumu. Inovace jsou klíčovým motorem hospodářského, společenského i technologického pokroku. Přesto často čelí překážkám, které nevznikají z nedostatku nápadů nebo schopností, ale z omezení a pravidel, jež na ně uvaluje byrokracie. Fyzik Richard Muller ve svém článku z roku 1980 v časopise Science upozornil na zásadní problémy spojené s financováním vědy vládou a jejich vliv na inovace. Tyto poznatky zůstávají aktuální i dnes, kdy hledáme způsoby, jak podpořit odvážné nápady a vědecké objevy. Muller poukazuje na to, že počáteční fáze výzkumu – příprava a inkubace – jsou nejzranitelnější a nejdůležitější. Byrokratické požadavky a regulace mohou tyto fáze neúmyslně udusit. Jeho metafora o "neustálém zastřihování vrcholku stromu" přesně vystihuje problém: jednotlivá pravidla mohou být sama o sobě zanedbatelná, ale v souhrnu vytvářejí prostředí nepřátelské inovacím. Nedávno jsem psal o GDPR a jeho negativních dopadech na start-upy v EU.
Muller například zmiňuje zákaz studentů používat dílny mimo stanovené hodiny na amerických univerzitách. Tento na první pohled marginální problém způsobil, že mladí vědci často postrádali klíčové technické dovednosti, které by jim umožnily lépe navrhovat a realizovat experimenty. Podobně omezující pravidla pro zahraniční cestování brání vědcům účastnit se mezinárodních konferencí, kde se setkávají experti z celého světa. Tato omezení, ačkoliv zamýšlená k šetření financí nebo ochraně domácích zájmů, mají ve výsledku devastující dopad na kvalitu výzkumu. Dalším zásadním problémem je způsob, jakým jsou v současnosti posuzovány grantové žádosti. Vědci jsou nuceni psát návrhy na úrovni publikací v prestižních časopisech, často předem popisovat očekávané objevy a identifikovat řešení potenciálních problémů. Tento přístup diskriminuje rizikové a inovativní projekty, protože od výzkumu nelze očekávat předvídatelnost typickou pro inženýrské projekty. Tato praxe upřednostňuje zkušené vědce, kteří pracují v zavedených oborech, na úkor mladých výzkumníků nebo těch, kteří se pohybují na hranicích vědeckého poznání. A je to vidět: nedávný výzkum (taky Nature) analyzoval data z patentů a vědeckých publikací za několik desetiletí. Autoři zjistili, že průměrná míra disruptivity vědeckých prací poklesla o více než 90 % mezi lety 1945 a 2010, zatímco u patentů došlo k poklesu o více než 78 % mezi lety 1980 a 2010.
Muller také kritizuje nízkou ochotu vládních agentur riskovat. Poukazuje na to, že úspěšnost agentur je často měřena podle míry úspěšnosti projektů, což vede k preferování konzervativních investic. Tento přístup kontrastuje s praxí ve venture kapitálu, kde se podpora inovativních projektů v raných fázích považuje za klíčovou. Podívejte se na rozdíl mezi přístupem USA a EU
Jedním z řešení, jak podpořit ochotu riskovat, je zavedení odměn pro programové manažery, kteří podpořili inovativní, byť rizikové projekty. Taková uznání by mohla zahrnovat finanční bonusy nebo prestižní ocenění, podobná Nobelovým cenám, ale zaměřená na financování vědy. Jak navrhují Michael Nielsen a Kanjun Qiu, taková "Nobelova cena pro foundery" by mohla motivovat k větší odvaze při podpoře neortodoxních nápadů. Podpora inovací vyžaduje nejen financování, ale i kulturu, která přijímá selhání jako přirozenou součást procesu. Caleb Watney správně zdůrazňuje, že společnost i politický systém potřebují vyvinout "imunitní systém" proti oportunismu, který selhání trestá. Selhání v kontextu rizikových projektů není známkou neúspěchu, ale odvážného pokusu o pokrok.
Inovace jsou nezbytné pro řešení současných i budoucích výzev, od klimatických změn po technologickou transformaci. Pokud má vláda hrát roli katalyzátoru inovací, musí vytvořit prostředí, které podporuje odvahu, toleruje selhání a oceňuje riziko. Reakce na tyto výzvy může spočívat v reformě byrokratických pravidel, změně hodnocení úspěšnosti grantových agentur a zavedení nových způsobů, jak odměňovat ty, kteří mají odvahu podporovat novátorské myšlenky. Jak ukazuje Mullerův článek, klíč k pokroku tkví ve schopnosti vidět hodnotu v nejistotě a riziku.