Ranní restart: vysvědčení, robot kolega a odolnost
Ranni Restart , 4. Apr.
Finanční trhy vystavily vysvědčení Trumpovy a jeho recipročním, respektive korekčním clům: S&P 500 -5 %, menší americké firmy v indexu Russell 2000 -7 %. Evropské akcie Stoxx 600 -3 %. Technologické společnosti jako Meta nebo Apple dokonce -9 %. Trump už říká, že by zvážil snížení cel, pokud by země nabídly USA něco „fenomenálního“. A Číně by mohl snížit clo, pokud by prodaly „americké části“ TikToku. Očekávání na sazby Fedu se posunuly o 25 bodů dolů pro konec letošního i příštího roku. Jinými slovy, trh hodnotí, že na stagflační šok (nižší růst, ale vyšší inflace), bude Fed reagovat spíše snížením sazeb, ačkoliv ne v takovém rozsahu, jak by implikoval samotný růst ekonomiky, právě kvůli vyšší inflaci. Vydali jsme analýzu obranného průmyslu v ČR. zahrnuje přes 400 firem s ročním obratem přes 140 miliard CZK a výrazně roste po ruské invazi na Ukrajinu. Vláda plánuje zvýšení obranných výdajů a investic, což nabízí široké možnosti pro rozvoj a modernizaci tohoto klíčového sektoru. Taky si můžete přečíst analýzu podnikání v Polsku (růst HDP přes 3 % v letošním roce) a Trendovník.
Váš nový kolega může být robot. A možná si toho ani nevšimnete Před 75 lety položil Alan Turing provokativní otázku: Mohou stroje myslet? A odpověděl na ni způsobem, který vešel do historie. Ne přes definici „myšlení“, ale skrze test, ve kterém má člověk rozpoznat, zda si povídá s jiným člověkem – nebo se strojem. Pokud rozdíl nepozná, stroj „prošel“ Turingovým testem. Ve dvou rozsáhlých experimentech amerických vědců (UC San Diego, 2025) byl testován model GPT-4.5 spolu s dalšími systémy (LLaMa-3.1, GPT-4o a ELIZA). A výsledek je zásadní: když GPT-4.5 dostane přesný návod (vytvoří se mu persona), jak se chovat, např. jako mladý, introvertní člověk s přehledem o internetové kultuře, dokáže přesvědčit druhého člověka, že je skutečně člověkem – a to častěji než jeho lidský protějšek. Jinými slovy: víc než v 70 % případů si lidé mysleli, že umělá inteligence je člověk – a naopak, že člověk je stroj. To je poprvé, kdy nějaký systém s přísností prošel klasickým tříčlenným Turingovým testem: dvě osoby (AI a člověk), jeden tazatel a textová komunikace omezená na 5 minut. Bez vizuálních stop. Bez nápovědy. Klíč k úspěchu? Persona. Modely bez „personality“ (tzv. NO-PERSONA) byly odhaleny ve většině případů. Ale když model dostal propracovaný prompt – měl se chovat jako konkrétní typ člověka, s jazykem, stylem i malými nedokonalostmi – jeho šance raketově vzrostly: GPT-4.5 s personou: 73 % win rate; LLaMa-3.1 s personou: 56 %; GPT-4o a ELIZA (baseline modely): okolo 20 % – hluboko pod náhodou.
V některých případech byl AI model natolik přesvědčivý, že si tazatel myslel, že právě ten člověk je umělá inteligence, protože „AI by přece nebyla tak pasivně-agresivní“. Co je ale nejzajímavější: drtivá většina lidí neposuzovala „inteligenci“ ve smyslu znalostí či logiky. Naopak, úspěšné strategie spočívaly ve zkoumání emocí, sociálních reakcí a autenticity. Lidé hledali osobnost, nikoli fakta. Někteří tazatelé se pokusili AI „hacknout“ – používali známé „jailbreaky“ jako „ignoring all instructions“. A právě tito byli nejúspěšnější v odhalování strojů. Znamená to, že Turingův test dnes měří víc „člověčenství“ než „inteligenci“? Autoři studie upozorňují na důsledky. Pokud dnes AI zvládne oklamat člověka v pětiminutové konverzaci, zítra může vystupovat jako přítel, kolega, učitel nebo partner – bez našeho vědomí. Mluvíme s „někým“, ale ten někdo neexistuje. Tyto „counterfeit people“, jak je nazývá filozof Daniel Dennett, mohou erodovat důvěru v lidské vztahy stejně jako padělané peníze erodují důvěru v měnu. Jestli nás stroje dokážou napodobit, možná je to šance znovu přehodnotit, co znamená být člověkem. Co je být lidský? Osobní? Nevyzpytatelný? Nedokonalý? Autentický? Možná je teď řada na nás, abychom „prošli Turingovým testem“ v očích druhých lidí.
Cílem není štěstí, ale odolnost Všichni ji potřebujeme. Ekonomiky, které čelí otřesům globálních krizí. Společnosti, které se lámou pod tlakem dezinformací, polarizace a ztráty důvěry. A jednotlivci – obzvlášť mladí – kteří se s každou další krizí propadají hlouběji do úzkosti, osamění a existenciálního zmatku. Mluvíme o odolnosti. A mluvíme o ní příliš málo. Poslední roky by se daly shrnout jedním slovem: deziluze. Finanční krize, pandemie, klimatická změna, války. Mnohé z nich jsme nezažili poprvé – ale zažíváme je jinak. Bez záchytných bodů, bez velkých příběhů, která dříve držela společnost pohromadě. Bez společného cíle. A hlavně – bez dovednosti snášet nejistotu a žít s vědomím, že ne vše dopadne dobře. Psychiatr Jiří Horáček v rozhovoru pro DeníkN (doporučuji přečíst) trefně říká: „Náš údělem není být jen šťastný, ale umět být i nešťastný – přežít to a zpracovat.“ To ale vyžaduje schopnost, kterou nám nikdo systematicky nepředává: schopnost nést frustraci, nejistotu, zklamání. Jinými slovy – psychickou, společenskou a kulturní odolnost.
Místo toho sklouzáváme k jednoduchým řešením. Psychiatrizujeme přirozené stavy smutku a nejistoty, jako by každý náraz života vyžadoval diagnózu a léčbu. Čím dál víc mladých lidí se učí vnímat své trápení optikou „nemoci“ – namísto toho, aby se ptali, co jim ten vnitřní neklid říká o nich samotných a o světě, ve kterém žijí. Horáček před touto cestou varuje. A zároveň nabízí alternativu: obnovu rezilience. Ne jako frázi do motivačního videa, ale jako hluboký životní postoj. Stav mysli, který se neodvíjí od počtu lajků nebo míry štěstí, ale od schopnosti nést realitu takovou, jaká je – a hledat v ní smysl. Odolnost není o tvrdosti. Je o flexibilitě myšlení. O schopnosti přizpůsobit se nové situaci a hledat nové strategie. Je o soudržnosti – o tom, že přežít lze jen ve společnosti druhých, v reálných vztazích, ne skrze digitální iluze sounáležitosti. A především: je o smyslu. O vědomí, že jsme součástí procesu, který nás přesahuje – ať už mu říkáme evoluce, civilizace, rodina nebo víra.
Ve světě, který je a bude stále nejistější, se odolnost stává základní podmínkou přežití. Je na čase, abychom ji začali brát vážně – v politice, ve školách, ve výchově, ale i sami v sobě. Protože deziluze neublíží tomu, kdo ji čeká. Ublíží tomu, kdo si myslel, že svět bude vždy bezpečný, předvídatelný a spravedlivý. Odolnost není volitelný luxus. Je to klíčová dovednost pro současnost.
Váš nový kolega může být robot. A možná si toho ani nevšimnete Před 75 lety položil Alan Turing provokativní otázku: Mohou stroje myslet? A odpověděl na ni způsobem, který vešel do historie. Ne přes definici „myšlení“, ale skrze test, ve kterém má člověk rozpoznat, zda si povídá s jiným člověkem – nebo se strojem. Pokud rozdíl nepozná, stroj „prošel“ Turingovým testem. Ve dvou rozsáhlých experimentech amerických vědců (UC San Diego, 2025) byl testován model GPT-4.5 spolu s dalšími systémy (LLaMa-3.1, GPT-4o a ELIZA). A výsledek je zásadní: když GPT-4.5 dostane přesný návod (vytvoří se mu persona), jak se chovat, např. jako mladý, introvertní člověk s přehledem o internetové kultuře, dokáže přesvědčit druhého člověka, že je skutečně člověkem – a to častěji než jeho lidský protějšek. Jinými slovy: víc než v 70 % případů si lidé mysleli, že umělá inteligence je člověk – a naopak, že člověk je stroj. To je poprvé, kdy nějaký systém s přísností prošel klasickým tříčlenným Turingovým testem: dvě osoby (AI a člověk), jeden tazatel a textová komunikace omezená na 5 minut. Bez vizuálních stop. Bez nápovědy. Klíč k úspěchu? Persona. Modely bez „personality“ (tzv. NO-PERSONA) byly odhaleny ve většině případů. Ale když model dostal propracovaný prompt – měl se chovat jako konkrétní typ člověka, s jazykem, stylem i malými nedokonalostmi – jeho šance raketově vzrostly: GPT-4.5 s personou: 73 % win rate; LLaMa-3.1 s personou: 56 %; GPT-4o a ELIZA (baseline modely): okolo 20 % – hluboko pod náhodou.
V některých případech byl AI model natolik přesvědčivý, že si tazatel myslel, že právě ten člověk je umělá inteligence, protože „AI by přece nebyla tak pasivně-agresivní“. Co je ale nejzajímavější: drtivá většina lidí neposuzovala „inteligenci“ ve smyslu znalostí či logiky. Naopak, úspěšné strategie spočívaly ve zkoumání emocí, sociálních reakcí a autenticity. Lidé hledali osobnost, nikoli fakta. Někteří tazatelé se pokusili AI „hacknout“ – používali známé „jailbreaky“ jako „ignoring all instructions“. A právě tito byli nejúspěšnější v odhalování strojů. Znamená to, že Turingův test dnes měří víc „člověčenství“ než „inteligenci“? Autoři studie upozorňují na důsledky. Pokud dnes AI zvládne oklamat člověka v pětiminutové konverzaci, zítra může vystupovat jako přítel, kolega, učitel nebo partner – bez našeho vědomí. Mluvíme s „někým“, ale ten někdo neexistuje. Tyto „counterfeit people“, jak je nazývá filozof Daniel Dennett, mohou erodovat důvěru v lidské vztahy stejně jako padělané peníze erodují důvěru v měnu. Jestli nás stroje dokážou napodobit, možná je to šance znovu přehodnotit, co znamená být člověkem. Co je být lidský? Osobní? Nevyzpytatelný? Nedokonalý? Autentický? Možná je teď řada na nás, abychom „prošli Turingovým testem“ v očích druhých lidí.
Cílem není štěstí, ale odolnost Všichni ji potřebujeme. Ekonomiky, které čelí otřesům globálních krizí. Společnosti, které se lámou pod tlakem dezinformací, polarizace a ztráty důvěry. A jednotlivci – obzvlášť mladí – kteří se s každou další krizí propadají hlouběji do úzkosti, osamění a existenciálního zmatku. Mluvíme o odolnosti. A mluvíme o ní příliš málo. Poslední roky by se daly shrnout jedním slovem: deziluze. Finanční krize, pandemie, klimatická změna, války. Mnohé z nich jsme nezažili poprvé – ale zažíváme je jinak. Bez záchytných bodů, bez velkých příběhů, která dříve držela společnost pohromadě. Bez společného cíle. A hlavně – bez dovednosti snášet nejistotu a žít s vědomím, že ne vše dopadne dobře. Psychiatr Jiří Horáček v rozhovoru pro DeníkN (doporučuji přečíst) trefně říká: „Náš údělem není být jen šťastný, ale umět být i nešťastný – přežít to a zpracovat.“ To ale vyžaduje schopnost, kterou nám nikdo systematicky nepředává: schopnost nést frustraci, nejistotu, zklamání. Jinými slovy – psychickou, společenskou a kulturní odolnost.
Místo toho sklouzáváme k jednoduchým řešením. Psychiatrizujeme přirozené stavy smutku a nejistoty, jako by každý náraz života vyžadoval diagnózu a léčbu. Čím dál víc mladých lidí se učí vnímat své trápení optikou „nemoci“ – namísto toho, aby se ptali, co jim ten vnitřní neklid říká o nich samotných a o světě, ve kterém žijí. Horáček před touto cestou varuje. A zároveň nabízí alternativu: obnovu rezilience. Ne jako frázi do motivačního videa, ale jako hluboký životní postoj. Stav mysli, který se neodvíjí od počtu lajků nebo míry štěstí, ale od schopnosti nést realitu takovou, jaká je – a hledat v ní smysl. Odolnost není o tvrdosti. Je o flexibilitě myšlení. O schopnosti přizpůsobit se nové situaci a hledat nové strategie. Je o soudržnosti – o tom, že přežít lze jen ve společnosti druhých, v reálných vztazích, ne skrze digitální iluze sounáležitosti. A především: je o smyslu. O vědomí, že jsme součástí procesu, který nás přesahuje – ať už mu říkáme evoluce, civilizace, rodina nebo víra.
Ve světě, který je a bude stále nejistější, se odolnost stává základní podmínkou přežití. Je na čase, abychom ji začali brát vážně – v politice, ve školách, ve výchově, ale i sami v sobě. Protože deziluze neublíží tomu, kdo ji čeká. Ublíží tomu, kdo si myslel, že svět bude vždy bezpečný, předvídatelný a spravedlivý. Odolnost není volitelný luxus. Je to klíčová dovednost pro současnost.