Ranni Restart
Ranni Restart , 17. Feb
Začněme týden pěkně zostra: na Mnichovské bezpečnostní konferenci tekly slzy a obchodní válku EU vede především sama se sebou. Ale nejdříve Jirkův týdenní přehled. Tento týden bude klidný. Datově, protože Trump přinese pár zčeření (mimo jiné čekáme na zvýšení cel) a EU se budí z bezpečností letargie (dnes setkání lídrů v Paříži), Rubio se potká s Lavrovem v Saudské Arábii. Z dat budou vycházet především předběžné indikátory, V české ekonomice to bude sentiment domácností a podnikatelů, na hlavních trzích vyjdou předběžné odhady PMI a v Německu (a také v eurozóně) navíc ZEW index. Za českou ekonomiku vyjde dnes vývoj na trhu práce za čtvrté čtvrtletí loňského roku. Může dojít k mírnému zvýšení míry nezaměstnanosti, nicméně dopad na trhy by měl být minimální (pokud nedojde k výraznému překvapení). Tento týden měl původně vyjít ještě vývoj cen výrobců, nicméně ke zveřejnění dojde až příští týden.
Pojďme se podívat blíže na inflaci. Ta totiž může v dubnu významně zpomalit. Minulý týden zveřejnil ČSÚ data složek HDP, aktualizovali jsme po nich prognózu inflace pro letošek. Detailní data složek inflace totiž ukázala, že ceny potravin rostly velmi výrazně, nicméně u ostatních složek bylo mírné překvapení směrem dolů. Pokud by ceny potravin korigovaly, což se nedá vyloučit, inflace může oslabit již v únoru a březnu. Pro letošek stále čekáme průměrnou inflaci na 2,5 %, nicméně mezi jednotlivými měsíci bude značně rozkolísaná. Aktuálně nám vychází pro duben jen 2,0 %. Ačkoliv v létě inflace zase zrychlí, takto nízká hodnota, pokud se naplní, může mít vliv na ČNB. Předběžný odhad dubnové inflace vyjde 6.5., ČNB zasedá 7.5. Pokud vyjde inflace nízko, ČNB může snížit sazby již v květnu (v prognóze máme nyní srpen). Na přesnější závěry je ještě brzy. ČNB bude vyhodnocovat nová data a informace (Trump, inflace, mzdy, Německo apod.). A finální rozhodnutí tak může vzniknout na poslední chvíli. Ale celkově nyní vidíme riziko směrem do května, nicméně obecně se nedá vyloučit ani březen, pokud by přišly v příštích týdnech informace, které by bankovní rada vyhodnotila jako konzistentní s co nejrychlejším poklesem sazeb.
A teď k EU. Za prvé, Evropa se stala rukojmí MAGA. Díky vlastní slabosti. Americká pravice dnes neřídí logikou, ale emocemi, signály a provokacemi. Jejím cílem není řešit skutečné problémy, ale rozdělovat společnost na „přátele“ a „nepřátele“. Evropané ochutnávku této reality na Mnichovské bezpečnostní konferenci. J.D. Vance přednesl řeč, která šokovala evropskou elitu. A právě tento šok – naprostá nepřipravenost na to, co přijde – je největším důkazem dlouhodobé slepoty evropské politické elity, píše například Adam Tooze. V reakci na Vanceovo vystoupení zaznělo mnoho zaskočených výroků, třeba „Nejsou to nepřátelé, ale na základě toho, co jsme dnes slyšeli, bychom měli přemýšlet o USA jako o cizí zemi.“ A jako tečka byl pláč šéfa konference při jeho závěrečné řeči. J. D. Vance není hloupý. Jeho řeč nebyla náhodným výstřelem do tmy. Nešlo o obranu americké bezpečnostní politiky, vojenské výdaje ani konkrétní geopolitická témata. Šlo o čistou provokaci. Místo debat o reálných hrozbách raději spustil kulturní válku: „Co to vlastně bráníme? Jaké hodnoty?“ A do této debaty pak vrazil pár magických slov – „demokracie“, „svoboda slova“. Vance si s evropskou slabostí pohrál. Realita je prostá: USA se staly politicky nečitelnou, neřízenou a potenciálně nebezpečnou zemí. Vance to řekl jasně – dokud Evropa odmítá pravicové nacionalisty jako AfD, nemůže čekat americkou podporu. Evropská elita se odmítá smířit s tím, že americká politika se nenávratně změnila. Stále věří ve „staré dobré transatlantické partnerství“. To je možná pohodlný názor, ale neodpovídá realitě. Rozkol mezi Evropou a USA není nový – trvá minimálně od irácké války v roce 2003, Trump ho jen vyostřil. Během studené války si Evropa uměla vybudovat vlastní strategii. Spojenectví mezi křesťanskými a sociálními demokraty drželo radikály na uzdě – na levici i na pravici. Politika nebyla jen soubojem symbolů, ale bojem o skutečnou ekonomickou moc. Dnes? Evropa vypadá slabě. Proto je zranitelná vůči manévrům MAGA. Dnes Evropa přistupuje k vlastní bezpečnosti jako k vedlejší otázce. Dokud se to nezmění, budeme muset dál sledovat absurdní divadlo, ve kterém Vance a jemu podobní dělají z evropských lídrů idioty.
Za druhé, EU vede obchodní válku. Sama se sebou. Ekonomika EU stagnuje, zatímco její globální konkurenti se posouvají vpřed. USA zavádějí nové obchodní bariéry a závislost Evropy na zahraniční poptávce se ukazuje jako slabina, ne jako výhoda. Dlouhodobé strukturální problémy – vysoké vnitřní bariéry, přeregulovaný trh a slabá domácí poptávka – svazují její potenciál, píše Mario Draghi ve FT. Evropa sama sobě nastavila překážky, které omezují její růst více než jakékoliv americké tarify. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že regulace uvnitř EU fungují jako ekvivalent 45% cel na zboží a 110% cel na služby. Výsledkem je paradox: zatímco Spojené státy fungují jako integrovaný trh, obchod mezi členskými státy EU je poloviční oproti obchodu mezi americkými státy. Skutečně jednotný trh EU neexistuje. Bojíme se cel, které na nás může uvalit Trump a nebojíme se cel, které jsme na sebe uvalili sami. Ještě jednou: obchod mezi státy EU je poloviční než mezi státy USA. Nejpalčivější problém je ve službách, které tvoří cca 70 % evropského HDP. Regulace digitálního sektoru, například GDPR, sice chrání spotřebitele, ale zároveň zpomalují růst evropských technologických firem. Náklady na jejich dodržování snížily zisky malých technologických podniků až o 12 %. Namísto podpory inovací Evropa vytvořila prostředí, kde je podnikání složitější než za jejími hranicemi.
Chceme mít v EU silnější budoucnost? Bezpečnost a prosperita EU je ohrožena. Chceme to změnit? Potřebujeme: 1. Vojenskou nezávislost – přestat se spoléhat na americký deštník a začít budovat vlastní obranné kapacity. Znamená to také posilovat vlastní výrobní a technologické kapacity. 2. Politickou odolnost – přestat se třást před populisty a vytvořit jasnou strategii, jak s nimi bojovat. Ale také si uvědomit, že obavy a emoce jejich voličů jsou reálné a popíráním nezmizí. 3. Ekonomickou sílu – přestat s iluzemi o „hodnotové diplomacii“ a přijmout realitu geopolitické konkurence. Musí dojít k odstranění vnitřních bariér EU. Musíme si přestat sami sobě házet klacky pod nohy. Integrace trhu služeb, snížení regulační zátěže a posílení digitální ekonomiky jsou zásadní. Přechod od národních priorit k evropskému společnému růstu je nevyhnutelný. K tomu je potřeba přidat proaktivní fiskální politiku. Investovat do infrastruktury, technologií a strategických odvětví, které pomohou nejen zvýšit domácí poptávku, ale také stimulují inovace. Evropa si nemůže dovolit pokračovat ve stagnaci pod záminkou rozpočtové disciplíny, pokud to znamená ztrátu konkurenceschopnosti. Naprosto klíčové je uvědomit si, že EU může své problémy vyřešit. Protože tyto problémy jsou důsledkem jejích vlastních rozhodnutí.
Pojďme se podívat blíže na inflaci. Ta totiž může v dubnu významně zpomalit. Minulý týden zveřejnil ČSÚ data složek HDP, aktualizovali jsme po nich prognózu inflace pro letošek. Detailní data složek inflace totiž ukázala, že ceny potravin rostly velmi výrazně, nicméně u ostatních složek bylo mírné překvapení směrem dolů. Pokud by ceny potravin korigovaly, což se nedá vyloučit, inflace může oslabit již v únoru a březnu. Pro letošek stále čekáme průměrnou inflaci na 2,5 %, nicméně mezi jednotlivými měsíci bude značně rozkolísaná. Aktuálně nám vychází pro duben jen 2,0 %. Ačkoliv v létě inflace zase zrychlí, takto nízká hodnota, pokud se naplní, může mít vliv na ČNB. Předběžný odhad dubnové inflace vyjde 6.5., ČNB zasedá 7.5. Pokud vyjde inflace nízko, ČNB může snížit sazby již v květnu (v prognóze máme nyní srpen). Na přesnější závěry je ještě brzy. ČNB bude vyhodnocovat nová data a informace (Trump, inflace, mzdy, Německo apod.). A finální rozhodnutí tak může vzniknout na poslední chvíli. Ale celkově nyní vidíme riziko směrem do května, nicméně obecně se nedá vyloučit ani březen, pokud by přišly v příštích týdnech informace, které by bankovní rada vyhodnotila jako konzistentní s co nejrychlejším poklesem sazeb.
A teď k EU. Za prvé, Evropa se stala rukojmí MAGA. Díky vlastní slabosti. Americká pravice dnes neřídí logikou, ale emocemi, signály a provokacemi. Jejím cílem není řešit skutečné problémy, ale rozdělovat společnost na „přátele“ a „nepřátele“. Evropané ochutnávku této reality na Mnichovské bezpečnostní konferenci. J.D. Vance přednesl řeč, která šokovala evropskou elitu. A právě tento šok – naprostá nepřipravenost na to, co přijde – je největším důkazem dlouhodobé slepoty evropské politické elity, píše například Adam Tooze. V reakci na Vanceovo vystoupení zaznělo mnoho zaskočených výroků, třeba „Nejsou to nepřátelé, ale na základě toho, co jsme dnes slyšeli, bychom měli přemýšlet o USA jako o cizí zemi.“ A jako tečka byl pláč šéfa konference při jeho závěrečné řeči. J. D. Vance není hloupý. Jeho řeč nebyla náhodným výstřelem do tmy. Nešlo o obranu americké bezpečnostní politiky, vojenské výdaje ani konkrétní geopolitická témata. Šlo o čistou provokaci. Místo debat o reálných hrozbách raději spustil kulturní válku: „Co to vlastně bráníme? Jaké hodnoty?“ A do této debaty pak vrazil pár magických slov – „demokracie“, „svoboda slova“. Vance si s evropskou slabostí pohrál. Realita je prostá: USA se staly politicky nečitelnou, neřízenou a potenciálně nebezpečnou zemí. Vance to řekl jasně – dokud Evropa odmítá pravicové nacionalisty jako AfD, nemůže čekat americkou podporu. Evropská elita se odmítá smířit s tím, že americká politika se nenávratně změnila. Stále věří ve „staré dobré transatlantické partnerství“. To je možná pohodlný názor, ale neodpovídá realitě. Rozkol mezi Evropou a USA není nový – trvá minimálně od irácké války v roce 2003, Trump ho jen vyostřil. Během studené války si Evropa uměla vybudovat vlastní strategii. Spojenectví mezi křesťanskými a sociálními demokraty drželo radikály na uzdě – na levici i na pravici. Politika nebyla jen soubojem symbolů, ale bojem o skutečnou ekonomickou moc. Dnes? Evropa vypadá slabě. Proto je zranitelná vůči manévrům MAGA. Dnes Evropa přistupuje k vlastní bezpečnosti jako k vedlejší otázce. Dokud se to nezmění, budeme muset dál sledovat absurdní divadlo, ve kterém Vance a jemu podobní dělají z evropských lídrů idioty.
Za druhé, EU vede obchodní válku. Sama se sebou. Ekonomika EU stagnuje, zatímco její globální konkurenti se posouvají vpřed. USA zavádějí nové obchodní bariéry a závislost Evropy na zahraniční poptávce se ukazuje jako slabina, ne jako výhoda. Dlouhodobé strukturální problémy – vysoké vnitřní bariéry, přeregulovaný trh a slabá domácí poptávka – svazují její potenciál, píše Mario Draghi ve FT. Evropa sama sobě nastavila překážky, které omezují její růst více než jakékoliv americké tarify. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že regulace uvnitř EU fungují jako ekvivalent 45% cel na zboží a 110% cel na služby. Výsledkem je paradox: zatímco Spojené státy fungují jako integrovaný trh, obchod mezi členskými státy EU je poloviční oproti obchodu mezi americkými státy. Skutečně jednotný trh EU neexistuje. Bojíme se cel, které na nás může uvalit Trump a nebojíme se cel, které jsme na sebe uvalili sami. Ještě jednou: obchod mezi státy EU je poloviční než mezi státy USA. Nejpalčivější problém je ve službách, které tvoří cca 70 % evropského HDP. Regulace digitálního sektoru, například GDPR, sice chrání spotřebitele, ale zároveň zpomalují růst evropských technologických firem. Náklady na jejich dodržování snížily zisky malých technologických podniků až o 12 %. Namísto podpory inovací Evropa vytvořila prostředí, kde je podnikání složitější než za jejími hranicemi.
Chceme mít v EU silnější budoucnost? Bezpečnost a prosperita EU je ohrožena. Chceme to změnit? Potřebujeme: 1. Vojenskou nezávislost – přestat se spoléhat na americký deštník a začít budovat vlastní obranné kapacity. Znamená to také posilovat vlastní výrobní a technologické kapacity. 2. Politickou odolnost – přestat se třást před populisty a vytvořit jasnou strategii, jak s nimi bojovat. Ale také si uvědomit, že obavy a emoce jejich voličů jsou reálné a popíráním nezmizí. 3. Ekonomickou sílu – přestat s iluzemi o „hodnotové diplomacii“ a přijmout realitu geopolitické konkurence. Musí dojít k odstranění vnitřních bariér EU. Musíme si přestat sami sobě házet klacky pod nohy. Integrace trhu služeb, snížení regulační zátěže a posílení digitální ekonomiky jsou zásadní. Přechod od národních priorit k evropskému společnému růstu je nevyhnutelný. K tomu je potřeba přidat proaktivní fiskální politiku. Investovat do infrastruktury, technologií a strategických odvětví, které pomohou nejen zvýšit domácí poptávku, ale také stimulují inovace. Evropa si nemůže dovolit pokračovat ve stagnaci pod záminkou rozpočtové disciplíny, pokud to znamená ztrátu konkurenceschopnosti. Naprosto klíčové je uvědomit si, že EU může své problémy vyřešit. Protože tyto problémy jsou důsledkem jejích vlastních rozhodnutí.