Ranní restart: ČR ekonomika vs cla a 3 pohledy na obchodní válku
Ranni Restart , 11. Apr.
Nový základní scénář pro ekonomiku ČR (ft. Jirka) Vzhledem k současné situaci v globální ekonomice upravujeme prognózu, a to především ve směru nižšího růstu HDP. Původně jsme pro letošní rok čekali 2% růst českého HDP s tím, že v tomto vývoji již byl zapracován očekávaný negativní vliv cel ve výši zhruba 0,2 procentního bodu, a nad tento rámec jsme komunikovali možnost dalšího posunu směrem dolů o několik desetin procentního bodu, pokud se riziko obchodní války naplní. K tomu nyní dochází. Pro příští rok konzistentně s tím posouváme očekávaný růst HDP z 2,6 % na 2,1 %, kdy negativní vliv z celních tarifů bude částečně kompenzován zlepšeným vývojem v Německu v souvislosti s tamní fiskální expanzí. Tento scénář předpokládá, že zůstanou v platnosti cla na dovoz aut z EU do USA, „reciproční“ budou snížena na 10 p.b. a nebudou zaváděná plošná odvetná opatření ze strany EU. V tomto scénáři jsou pak dopady do inflace mírné. Odveta EU bude pravděpodobně zaměřena značně selektivně, a nebude tak příliš inflační. Opačným směrem budou navíc působit vlivy nižších cen komodit (ropy) a energií a slabšího růstu HDP. Dodatečným rizikem směrem dolů je případné přesměrování dovozů z Číny mimo jiné i do EU. Ve směru vyšší inflace pak působí vývoj cen potravin a fiskální expanze v Německu, ale i v ČR. Pro příští rok mírně snižujeme růst mezd, což je dopad očekáváno nižšího růstu HDP, nicméně tento vliv je mírný v řádu několika desetin procentního bodu. Také vliv na korunu a měnovou politiku ČNB by nemusel být výrazný. V poslední době přišla z české ekonomiky řada proinflačních dat a hodnota inflace překvapila směrem nahoru. To spolu s komunikací ČNB (např. ohledně vyšší rovnovážné sazby) implikovalo oproti naší prognóze rostoucí riziko pomalejšího snižování sazeb. Nyní ale toto riziko kompenzuje právě vliv obchodní války.
Celkově by tak současnou situaci měla české ekonomika ustát s jen relativně malými negativními dopady. Změna ale může nastat v situaci, kdy by americká ekonomika spadla do recese a významněji ovlivnila globální poptávku. Zde by nicméně záleželo na rozsahu útlumu americké ekonomiky a velikosti dopadů do eurozóny (Německa). Citlivostní analýzy, kdy by cla zůstaly na Trumpem oznámených úrovních (EU +20 pb) vedou k výrazněji nižšímu růstu, dalšími snižování sazeb. Tento scénář a další popis najdete příští týden v Měsíční strategii. Letem světem: Aby se to nepletlo, tak clo na dovozy z Číny do USA jsou na 145 %, čeká se na odvetu z Číny. EU pozastavila na 90 dnů odvetné opatření, které směřovalo na zvýšení cel na ocel a hliník. A jedná o obchodní dohodě se Spojenými arabskými emiráty. Testování amerických brzd a protivah: Americký nejvyšší soud nařídil Trumpově administrativě vrátit zpět nezákonně vyhoštěného migranta. Tento rozsudek je překážkou pro větší deportace. Otázka je, zda bude a jak bude rozhodnutí soudu naplněno. Včera americký prezident podepsal výnos, kterým zrušil omezení tlaku vody tekoucí ze sprchových hlavic, což podle Bílého domu „učiní sprchy v Americe opět skvělé“. Trump si dlouhodobě stěžuje na nedostatečný proud vody v amerických koupelnách, z čehož viní federální předpisy o šetření vodou. „Pokud jde o mě, rád si dávám hezkou sprchu, abych pečoval o své krásné vlasy. Musím stát pod sprchou 15 minut, aby se namočily. Teče to: kap, kap, kap. Je to absurdní,“ řekl Trump novinářům, když včera podepisoval nařízení v Oválné pracovně.“
Globální makroekonomické dopady Trumpových cel. Pokud chceme odhadovat dopady cel, tak musíme pochopit, že plošná obchodní válka má přímé (např. růst cen a pokles vývozu) a sekundární dopady (např. ztráta důvěry, propad akciových trhů nebo chybné kroky centrálních bank). Dobře je popisuje článek HBR. Zajímavé je, že pokud se podíváme na primární dopady, tak dojdete k závěru, že USA si pod sebou podřezávají větev. Dovozní cla zvýší ceny. To sníží reálné příjmy domácností a ochotu utrácet. Pokud by cla zůstaly v platnosti na oznámených hodnotách, tak by ekonomika USA mohla poklesnout o 1,4 %. Naopak země, které reagují odvetnými cly (např. Čína), si sice také škodí, ale podstatně méně — protože clí pouze na USA a ne na celý svět. Sekundární dopady zohledňují nejen čistě ekonomické faktory, ale i psychologii a systémová rizika. Trumpova celní politika spouští pět vedlejších dopadů: 1) Pokles důvěry spotřebitelů a firem → méně investic, méně utrácení. 2) Efekt bohatství – pád akcií zmenšuje bohatství domácností → klesá spotřeba. 3) Chyby měnové politiky – Fed se ocitá v pasti mezi inflací a recesí. 4) Ztráta konkurenceschopnosti – polovinu amerického dovozu tvoří vstupy do výroby (např. součástky, stroje). Dražší vstupy = méně konkurenceschopný průmysl. 5) Obchodní válka zvyšuje zranitelnost ekonomiky vůči vnějším šokům (např. geopolitickým konfliktům). Dlouhodobé důsledky: neefektivní reshorování. Trumpova administrativa tvrdí, že cla přinutí firmy přesunout výrobu zpět do USA. Tento „reshoring“ ale není zdaleka automaticky pozitivní: 1) USA mají nedostatek pracovní síly. Nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni. Kam přesunete továrny, když už nemáte lidi? 2) Cla jsou plošná a neadresná. Zatímco Bidenova politika (např. CHIPS Act) cíleně podporovala strategická odvětví (čipy), Trumpova cla postihují všechny produkty bez rozdílu – tedy i levné a málo produktivní odvětví (hračky, nábytek…). 3) To může vést ke snížení celkové produktivity: pokud se kapacity a lidé přesunou z high-tech výroby do low-value produkce, Amerika jako celek zchudne. Doporučení HBR je jasné. Manažeři, zapomeňte na plánování, budujte analytické kapacity! V této nové éře „záměrné nejistoty“ nejde o to mít dokonalý plán, ale o schopnost rychle vyhodnocovat situaci. Firmy, které investují do vlastních analytických týmů a flexibilního rozhodování, budou mít výhodu.
USA: obchodní válka všech proti všem, ale hlavně proti sobě samým Rád bych proto připomněl studii vydanou ještě před zvolením Trumpa. Edward Balistreri a Christine McDaniel v této analýze rozebírají návrh z kampaně Donalda Trumpa, který počítá s masivním zvýšením cel na dovoz: 60 % na čínské zboží a 10 % na všechno ostatní. Už v té době to bylo označováno za extrémní protekcionistický plán. Vidíme, že ale zaostává za realitou. Spočítali, že už tehdejší (“soft”) navrhovaná obchodní válka by vedla k “nepříjemným” dopadům na ekonomiky, a to zejména pro samotné USA. Hlavní scénář: Všichni se perou, Amerika krvácí. Autoři analyzují několik scénářů, od jednoduchého zvýšení cel na Čínu, až po „všichni proti všem“ s odvetou všech obchodních partnerů. Výsledek? USA by mohly ztratit přes 910 miliard dolarů v případě plné odvety ostatních zemí. Zatímco USA tratí, svět (kromě Kanady) většinou profituje díky přesměrování obchodních toků. Čína si zlepší pozici v Evropě, Evropa vytlačí americké výrobky a roste i role Latinské Ameriky coby dodavatele zemědělských komodit. V tomto scénáři vzniká globální „ad hoc obchodní blok“ bez USA – obchodní partnerství se přeskupí, zisky se přerozdělí, a USA zůstávají stát s celní zdí, která je více nákladná než ochranná. Paradox odvety: Čína si polepší. Zajímavý twist přichází s reakcí Číny. Pokud by Čína zareagovala obdobným tarifem, její čisté ztráty se zmírní. V některých scénářích dokonce přecházejí do zisku (+38 mld. USD). Jak to? Změní se relativní ceny a přesměrují se toky obchodu – levnější evropské a asijské zboží vytlačí americké produkty. Jinými slovy, svět si obchod bez USA snadno představí. Nebude to snadné, ale bude to snadnější, než si USA myslí. USA-EU tandem: Nejúčinnější, ale nákladný. Autoři zvažují i scénář, kdy se USA spojí s EU a vytvoří transatlantickou frontu proti Číně. V tomto případě jsou ztráty Číny výrazně vyšší (až 464 miliard USD), ale USA také ztrácejí, i když méně než při osamělém tažení. EU si pohorší oproti scénáři, kdy nechá USA osamoceně bojovat (a sama profituje), ale stále vychází s čistým ziskem. Tarify jako bumerang. Celý článek měl být sofistikovanou fackou protekcionistickým instinktům, které rezonují v části americké veřejnosti a politiky. Přes všechny výzvy, které Čína představuje – od porušování práv duševního vlastnictví po státní subvencování průmyslu – je strategie „všechno zatížit cly“ ekonomicky kontraproduktivní. Analýza ukázala, že USA by nesly lví podíl na globálních ztrátách efektivity a ztratily by své výsostné postavení v globálním obchodu. No, v Bílém domě raději použili analýzy ekonoma Rona Vara. Že takový ekonom ve skutečnosti neexistuje, je drobností, která nesmí zastaví revoluci.
Analýza každopádně naznačuje, co by se mohlo stát vyjednávací pákou EU. A to nejen vůči USA, ale vůči Číně. Když se na obchodní válku podíváme z pohledu teorie her (skvělý přehled napsal Jarda Borovička), tak je pro EU nejrozumnější strategií zachovat (a dál prohlubovat) kooperativní rámec volného obchodu – ideálně ve formě širokých mezinárodních dohod, nebo aspoň v rámci blokové spolupráce (UK, Kanada, Mercosur…). EU je jako celek dostatečně „velká“ na to, aby měla monopsonní sílu, a zároveň má kapacitu jednat s ostatními hráči (zejména USA a Čínou) strategicky, nikoli impulzivně. EU by měla proto měla: 1) Nenechat se vyprovokovat k plošné odvetě – místo toho cílit protiopatření inteligentně: tam, kde neškodí evropské ekonomice a zároveň zasáhnou citlivá místa americké politické scény (např. firmy napojené na voličskou základnu). 2) Budovat koalice – rozšiřovat zóny volného obchodu, zejména s dalšími rozvinutými a rozvojovými ekonomikami, čímž si zvýší vyjednávací sílu a vytvoří pozitivní alternativu vůči protekcionismu USA. 3) Vidět dlouhodobý výsledek – cílem není vyhrát jednu obchodní bitvu, ale udržet a obnovit bezcelní mezinárodní řád založený na důvěře, reputaci a opakovaných interakcích. 4) Nevystupovat nejednotně – pokud EU nevystupuje jako jeden celek, ztrácí vyjednávací sílu a schopnost efektivní obrany. 5) Zachovat racionalitu – nehrát podle emočně motivovaných nebo lobbisticky zkreslených pohnutek.
Největší riziko dneška? Nejsou to cla. Je to iluze stability a chybějící adaptabilita a odolnost. A ještě jeden pohled. Když se v médiích objeví zpráva o zvýšení cel mezi USA a Čínou, většina pozornosti se obrací k tomu, jaký to bude mít dopad na ekonomiku, akciové trhy nebo inflaci. Ale podle investora a historika ekonomických cyklů Raye Dalia je to stejné, jako kdybychom se při pohledu na rozbouřené moře soustředili jen na vlny – a přehlíželi přitom blížící se tsunami. Podle Dalia totiž nejde jen o cla. Cla jsou jen symptom. Skutečný příběh dneška je hlubší, historicky zakotvený a mnohem zásadnější: nacházíme se uprostřed rozpadu světového řádu, který definoval posledních 70 let. Ekonomický řád se láme. Dluh, nerovnováhy a konec globalizace. Současný ekonomický model byl podle něj postaven na jednoduché logice: Spojené státy utrácí, Čína vyrábí, obchodní bilance je nevyrovnaná – a rozdíl se financuje dluhem. Tahle symbióza fungovala v globalizovaném světě. Ale v éře deglobalizace, kdy si už státy navzájem nevěří, se stává rizikem. USA se bojí, že Čína přestane dodávat klíčové komponenty. Čína se bojí, že USA jí nezaplatí. V takové situaci už nejsou nepředstavitelné pozastavení dluhové služby vůči “nepřátelským” zemím, nucený swap dluhu, kapitálové kontroly nebo nové formy daní. Podle Dalia tato rovnice není dlouhodobě udržitelná. A proto je transformace mezinárodního obchodního a měnového systému je nevyhnutelná. Je tomu skutečně tak? Jeho závěry působí přesvědčivě. Historie zná podobné fáze: 30. léta minulého století, období po rozpadu Bretton-Woodského systému. I tehdy se kombinovaly vysoké dluhy, rostoucí nerovnosti a nedůvěra mezi státy. Dnes se k tomu přidává technologická revoluce, která destabilizuje pracovní trh a zrychluje odliv kapitálu. USA, s dluhem přes 130 % HDP, představují epicentrum tohoto tlaku – přičemž jejich hlavní věřitel (Čína) je zároveň strategickým konkurentem. Nicméně najdeme i argumenty, které mohou narušit cyklus, který Dalio popisuje. Politický řád se hroutí. Polarizace, populismus a konec kompromisu. Ekonomické nerovnosti se přelévají do politiky. Ztráta důvěry, zklamání z elit, kulturní konflikty – to vše živí populismus. Demokracie, jak ji známe, je pod tlakem. Kompromis se stává slabostí, vítězí strategie „vše nebo nic“. A tam, kde se politika mění v boj o přežití, často přichází autoritářství. Dalio připomíná, že demokracie nejsou věčné. Vyžadují stabilní střední třídu, důvěru v pravidla a ochotu ke kompromisu. Když tyto prvky zmizí – jak se to děje v řadě západních zemí – politický systém se drolí zevnitř. Historické paralely s meziválečným obdobím jsou znepokojivě přesné. Ovšem právě zde je prostor pro protiargumenty. Demokracie je odolnější, než si mnozí myslí. Má schopnost regenerace, přenastavení pravidel a návrat důvěry. Protesty, občanský aktivismus, nové formy participace – to vše může být spíš projev vitality než krize. Polarizace může být fází přechodu, nikoli destrukce. Geopolitický řád se mění. Hegemon odchází, rivalita roste. Podle Dalia sledujeme konec unipolárního světa s USA v čele. Místo mezinárodní spolupráce nastupuje geopolitická konkurence, která se nevede jen na bojištích, ale především v ekonomice, technologiích a datech. Obchodní a technologické války, dezinformace, měnová rivalita – to vše se stává novou normou. .... více v pdf
Celkově by tak současnou situaci měla české ekonomika ustát s jen relativně malými negativními dopady. Změna ale může nastat v situaci, kdy by americká ekonomika spadla do recese a významněji ovlivnila globální poptávku. Zde by nicméně záleželo na rozsahu útlumu americké ekonomiky a velikosti dopadů do eurozóny (Německa). Citlivostní analýzy, kdy by cla zůstaly na Trumpem oznámených úrovních (EU +20 pb) vedou k výrazněji nižšímu růstu, dalšími snižování sazeb. Tento scénář a další popis najdete příští týden v Měsíční strategii. Letem světem: Aby se to nepletlo, tak clo na dovozy z Číny do USA jsou na 145 %, čeká se na odvetu z Číny. EU pozastavila na 90 dnů odvetné opatření, které směřovalo na zvýšení cel na ocel a hliník. A jedná o obchodní dohodě se Spojenými arabskými emiráty. Testování amerických brzd a protivah: Americký nejvyšší soud nařídil Trumpově administrativě vrátit zpět nezákonně vyhoštěného migranta. Tento rozsudek je překážkou pro větší deportace. Otázka je, zda bude a jak bude rozhodnutí soudu naplněno. Včera americký prezident podepsal výnos, kterým zrušil omezení tlaku vody tekoucí ze sprchových hlavic, což podle Bílého domu „učiní sprchy v Americe opět skvělé“. Trump si dlouhodobě stěžuje na nedostatečný proud vody v amerických koupelnách, z čehož viní federální předpisy o šetření vodou. „Pokud jde o mě, rád si dávám hezkou sprchu, abych pečoval o své krásné vlasy. Musím stát pod sprchou 15 minut, aby se namočily. Teče to: kap, kap, kap. Je to absurdní,“ řekl Trump novinářům, když včera podepisoval nařízení v Oválné pracovně.“
Globální makroekonomické dopady Trumpových cel. Pokud chceme odhadovat dopady cel, tak musíme pochopit, že plošná obchodní válka má přímé (např. růst cen a pokles vývozu) a sekundární dopady (např. ztráta důvěry, propad akciových trhů nebo chybné kroky centrálních bank). Dobře je popisuje článek HBR. Zajímavé je, že pokud se podíváme na primární dopady, tak dojdete k závěru, že USA si pod sebou podřezávají větev. Dovozní cla zvýší ceny. To sníží reálné příjmy domácností a ochotu utrácet. Pokud by cla zůstaly v platnosti na oznámených hodnotách, tak by ekonomika USA mohla poklesnout o 1,4 %. Naopak země, které reagují odvetnými cly (např. Čína), si sice také škodí, ale podstatně méně — protože clí pouze na USA a ne na celý svět. Sekundární dopady zohledňují nejen čistě ekonomické faktory, ale i psychologii a systémová rizika. Trumpova celní politika spouští pět vedlejších dopadů: 1) Pokles důvěry spotřebitelů a firem → méně investic, méně utrácení. 2) Efekt bohatství – pád akcií zmenšuje bohatství domácností → klesá spotřeba. 3) Chyby měnové politiky – Fed se ocitá v pasti mezi inflací a recesí. 4) Ztráta konkurenceschopnosti – polovinu amerického dovozu tvoří vstupy do výroby (např. součástky, stroje). Dražší vstupy = méně konkurenceschopný průmysl. 5) Obchodní válka zvyšuje zranitelnost ekonomiky vůči vnějším šokům (např. geopolitickým konfliktům). Dlouhodobé důsledky: neefektivní reshorování. Trumpova administrativa tvrdí, že cla přinutí firmy přesunout výrobu zpět do USA. Tento „reshoring“ ale není zdaleka automaticky pozitivní: 1) USA mají nedostatek pracovní síly. Nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni. Kam přesunete továrny, když už nemáte lidi? 2) Cla jsou plošná a neadresná. Zatímco Bidenova politika (např. CHIPS Act) cíleně podporovala strategická odvětví (čipy), Trumpova cla postihují všechny produkty bez rozdílu – tedy i levné a málo produktivní odvětví (hračky, nábytek…). 3) To může vést ke snížení celkové produktivity: pokud se kapacity a lidé přesunou z high-tech výroby do low-value produkce, Amerika jako celek zchudne. Doporučení HBR je jasné. Manažeři, zapomeňte na plánování, budujte analytické kapacity! V této nové éře „záměrné nejistoty“ nejde o to mít dokonalý plán, ale o schopnost rychle vyhodnocovat situaci. Firmy, které investují do vlastních analytických týmů a flexibilního rozhodování, budou mít výhodu.
USA: obchodní válka všech proti všem, ale hlavně proti sobě samým Rád bych proto připomněl studii vydanou ještě před zvolením Trumpa. Edward Balistreri a Christine McDaniel v této analýze rozebírají návrh z kampaně Donalda Trumpa, který počítá s masivním zvýšením cel na dovoz: 60 % na čínské zboží a 10 % na všechno ostatní. Už v té době to bylo označováno za extrémní protekcionistický plán. Vidíme, že ale zaostává za realitou. Spočítali, že už tehdejší (“soft”) navrhovaná obchodní válka by vedla k “nepříjemným” dopadům na ekonomiky, a to zejména pro samotné USA. Hlavní scénář: Všichni se perou, Amerika krvácí. Autoři analyzují několik scénářů, od jednoduchého zvýšení cel na Čínu, až po „všichni proti všem“ s odvetou všech obchodních partnerů. Výsledek? USA by mohly ztratit přes 910 miliard dolarů v případě plné odvety ostatních zemí. Zatímco USA tratí, svět (kromě Kanady) většinou profituje díky přesměrování obchodních toků. Čína si zlepší pozici v Evropě, Evropa vytlačí americké výrobky a roste i role Latinské Ameriky coby dodavatele zemědělských komodit. V tomto scénáři vzniká globální „ad hoc obchodní blok“ bez USA – obchodní partnerství se přeskupí, zisky se přerozdělí, a USA zůstávají stát s celní zdí, která je více nákladná než ochranná. Paradox odvety: Čína si polepší. Zajímavý twist přichází s reakcí Číny. Pokud by Čína zareagovala obdobným tarifem, její čisté ztráty se zmírní. V některých scénářích dokonce přecházejí do zisku (+38 mld. USD). Jak to? Změní se relativní ceny a přesměrují se toky obchodu – levnější evropské a asijské zboží vytlačí americké produkty. Jinými slovy, svět si obchod bez USA snadno představí. Nebude to snadné, ale bude to snadnější, než si USA myslí. USA-EU tandem: Nejúčinnější, ale nákladný. Autoři zvažují i scénář, kdy se USA spojí s EU a vytvoří transatlantickou frontu proti Číně. V tomto případě jsou ztráty Číny výrazně vyšší (až 464 miliard USD), ale USA také ztrácejí, i když méně než při osamělém tažení. EU si pohorší oproti scénáři, kdy nechá USA osamoceně bojovat (a sama profituje), ale stále vychází s čistým ziskem. Tarify jako bumerang. Celý článek měl být sofistikovanou fackou protekcionistickým instinktům, které rezonují v části americké veřejnosti a politiky. Přes všechny výzvy, které Čína představuje – od porušování práv duševního vlastnictví po státní subvencování průmyslu – je strategie „všechno zatížit cly“ ekonomicky kontraproduktivní. Analýza ukázala, že USA by nesly lví podíl na globálních ztrátách efektivity a ztratily by své výsostné postavení v globálním obchodu. No, v Bílém domě raději použili analýzy ekonoma Rona Vara. Že takový ekonom ve skutečnosti neexistuje, je drobností, která nesmí zastaví revoluci.
Analýza každopádně naznačuje, co by se mohlo stát vyjednávací pákou EU. A to nejen vůči USA, ale vůči Číně. Když se na obchodní válku podíváme z pohledu teorie her (skvělý přehled napsal Jarda Borovička), tak je pro EU nejrozumnější strategií zachovat (a dál prohlubovat) kooperativní rámec volného obchodu – ideálně ve formě širokých mezinárodních dohod, nebo aspoň v rámci blokové spolupráce (UK, Kanada, Mercosur…). EU je jako celek dostatečně „velká“ na to, aby měla monopsonní sílu, a zároveň má kapacitu jednat s ostatními hráči (zejména USA a Čínou) strategicky, nikoli impulzivně. EU by měla proto měla: 1) Nenechat se vyprovokovat k plošné odvetě – místo toho cílit protiopatření inteligentně: tam, kde neškodí evropské ekonomice a zároveň zasáhnou citlivá místa americké politické scény (např. firmy napojené na voličskou základnu). 2) Budovat koalice – rozšiřovat zóny volného obchodu, zejména s dalšími rozvinutými a rozvojovými ekonomikami, čímž si zvýší vyjednávací sílu a vytvoří pozitivní alternativu vůči protekcionismu USA. 3) Vidět dlouhodobý výsledek – cílem není vyhrát jednu obchodní bitvu, ale udržet a obnovit bezcelní mezinárodní řád založený na důvěře, reputaci a opakovaných interakcích. 4) Nevystupovat nejednotně – pokud EU nevystupuje jako jeden celek, ztrácí vyjednávací sílu a schopnost efektivní obrany. 5) Zachovat racionalitu – nehrát podle emočně motivovaných nebo lobbisticky zkreslených pohnutek.
Největší riziko dneška? Nejsou to cla. Je to iluze stability a chybějící adaptabilita a odolnost. A ještě jeden pohled. Když se v médiích objeví zpráva o zvýšení cel mezi USA a Čínou, většina pozornosti se obrací k tomu, jaký to bude mít dopad na ekonomiku, akciové trhy nebo inflaci. Ale podle investora a historika ekonomických cyklů Raye Dalia je to stejné, jako kdybychom se při pohledu na rozbouřené moře soustředili jen na vlny – a přehlíželi přitom blížící se tsunami. Podle Dalia totiž nejde jen o cla. Cla jsou jen symptom. Skutečný příběh dneška je hlubší, historicky zakotvený a mnohem zásadnější: nacházíme se uprostřed rozpadu světového řádu, který definoval posledních 70 let. Ekonomický řád se láme. Dluh, nerovnováhy a konec globalizace. Současný ekonomický model byl podle něj postaven na jednoduché logice: Spojené státy utrácí, Čína vyrábí, obchodní bilance je nevyrovnaná – a rozdíl se financuje dluhem. Tahle symbióza fungovala v globalizovaném světě. Ale v éře deglobalizace, kdy si už státy navzájem nevěří, se stává rizikem. USA se bojí, že Čína přestane dodávat klíčové komponenty. Čína se bojí, že USA jí nezaplatí. V takové situaci už nejsou nepředstavitelné pozastavení dluhové služby vůči “nepřátelským” zemím, nucený swap dluhu, kapitálové kontroly nebo nové formy daní. Podle Dalia tato rovnice není dlouhodobě udržitelná. A proto je transformace mezinárodního obchodního a měnového systému je nevyhnutelná. Je tomu skutečně tak? Jeho závěry působí přesvědčivě. Historie zná podobné fáze: 30. léta minulého století, období po rozpadu Bretton-Woodského systému. I tehdy se kombinovaly vysoké dluhy, rostoucí nerovnosti a nedůvěra mezi státy. Dnes se k tomu přidává technologická revoluce, která destabilizuje pracovní trh a zrychluje odliv kapitálu. USA, s dluhem přes 130 % HDP, představují epicentrum tohoto tlaku – přičemž jejich hlavní věřitel (Čína) je zároveň strategickým konkurentem. Nicméně najdeme i argumenty, které mohou narušit cyklus, který Dalio popisuje. Politický řád se hroutí. Polarizace, populismus a konec kompromisu. Ekonomické nerovnosti se přelévají do politiky. Ztráta důvěry, zklamání z elit, kulturní konflikty – to vše živí populismus. Demokracie, jak ji známe, je pod tlakem. Kompromis se stává slabostí, vítězí strategie „vše nebo nic“. A tam, kde se politika mění v boj o přežití, často přichází autoritářství. Dalio připomíná, že demokracie nejsou věčné. Vyžadují stabilní střední třídu, důvěru v pravidla a ochotu ke kompromisu. Když tyto prvky zmizí – jak se to děje v řadě západních zemí – politický systém se drolí zevnitř. Historické paralely s meziválečným obdobím jsou znepokojivě přesné. Ovšem právě zde je prostor pro protiargumenty. Demokracie je odolnější, než si mnozí myslí. Má schopnost regenerace, přenastavení pravidel a návrat důvěry. Protesty, občanský aktivismus, nové formy participace – to vše může být spíš projev vitality než krize. Polarizace může být fází přechodu, nikoli destrukce. Geopolitický řád se mění. Hegemon odchází, rivalita roste. Podle Dalia sledujeme konec unipolárního světa s USA v čele. Místo mezinárodní spolupráce nastupuje geopolitická konkurence, která se nevede jen na bojištích, ale především v ekonomice, technologiích a datech. Obchodní a technologické války, dezinformace, měnová rivalita – to vše se stává novou normou. .... více v pdf